Moderní dějiny jsou časové období za jehož počátek se udává rok 1789, vypuknutí Velké francouzské revoluce^[1]. Ve Francii se nedlouho po revoluci ustanovilrepublikánský režim, který svou zahraniční i vnitřní politikou (svržení a poprava francouzského krále) rozpoutal několik konfliktů známých jako Francouzské revoluční a napoleonské války. Díky úspěšnému vedení těchto válek dosáhl francouzský stát silné mezinárodní pozice, přičemž získal pod svou kontrolu nebo si zavázal značnou část tehdejší Evropy. Tento stav trval až do roku 1814, kdy byl francouzský císař Napoleon Bonaparte poražen v bitvě národů u Lipska a opětovně zhruba o dva roky později u Waterloo. Na Vídeňském kongresu se poté sešly vítězné státy a restaurovaly v zemích dříve pod kontrolou francouzské republiky, respektive císařství, původní šlechtické rody. Na udržení tohoto pořádku měl dohlížet spolek Pruska, Rakouska a Ruska známý jako Svatá aliance. Stávající způsob povětšinou absolutistického režimu byl ale v mnoha evropských zemích negován revolucemi v letech 1830 a 1848 a následným vnitropolitickým vývojem až do začátku 20. století, během něhož došlo u mnoha státu k vytvoření konstitučního státního zřízení. Došlo i ke sjednocení dvou velkých národních států, Itálie (1861) a Německa (1871). Silný nacionalismus a zápolení mezi velmocemi o získání co největšího množství kolonií a vlivu na světový vývoj vedl k vypuknutí první světové války, následné vítězství Velké Británie, Francie, Itálie a USA vedl k ustanovení nového evropského mezinárodního uspořádaní zvaného Versailleský mírový systém. Období mezi první a druhou světovou válkou se pak někdy označuje jakomeziválečné. V první polovině 20. století zažívala západní civilizace značný rozkvět a ekonomickou prosperitu, avšak tento slibný vývoj vzal za své krachem na newyorské burze a vypuknutím hluboké ekonomické krize, která se projevila na přelomu dvacátých a třicátých let, přičemž v některých státech ještě na počátku druhé světové války nebyla ekonomika zcela zotavena^[zdroj?]. Právě špatná hospodářská situace umožnila v Evropě vzestup nedemokratických režimů, mezi nimiž byl nejvýznamnější režimnacistů v tehdejším Německu. Expanzionistická politika Německa vedla na konci třicátých let k vypuknutí druhé světové války, během které došlo k velkým lidským i materiálním ztrátám. Přestože v prvních letech konfliktu Německo ovládlo podstatnou část Evropy, bylo spolu se svými spojenci Itálií a Japonskem nakonec poraženo armádami Spojených států amerických, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie, které si Německo rozdělily na okupační zóny. Díky válečnému vývoji se Sovětský svaz, další země s autoritářským režimem, zmocnil východní, jihovýchodní a také částečně střední Evropy, kde se v původně nezávislých státech utvořily do počátku padesátých let loutkové vlády a z těchto zemí se staly sovětské satelity. S postupující dekolonizací a rozpadem starších koloniálních impérií Velké Británie a Francie získával Sovětský svaz vliv i v některých nově vytvořených státech. Již od konce druhé světové války však měl razantního odpůrce a později nepřítele ve Spojených státech amerických, které se systémem aliancí (například NATO v oblasti Evropy a severní Ameriky), hospodářskou pomocí a vojenskými zásahy pustili se Sovětským svazem do mocenského soupeření, který je znám jako Studená válka. Ta nakonec skončila kolapsem Sovětského svazu a obnovením demokracie ve střední, jihovýchodní a východní Evropě. Přestože Spojené státy ve Studené válce zvítězily a získaly pozici jediné světové supervelmoci, nově se vzmáhající státy jakoČína či Rusko posilují svoji pozici právě na úkor Spojených států^[zdroj?].

První světová válka (před rokem 1939 známá jako velká válka, nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a probíhala ve světových oceánech. Bezprostřední záminkou k válce se stal úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Rakousko-Uhersko odvetou vyhlásilo válku Srbsku, čímž vyvolalo řetězovou reakci vedoucí k světové válce. Během jednoho měsíce se Evropa ocitla ve válečném konfliktu.

Válka propukla mezi dvěma koalicemi: Mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, Franciea carské Rusko. K Dohodě se připojily další státy, v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K ústředním mocnostem se také přidala Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko,Nizozemsko a státy Skandinávie.

Boje první světové války proběhly na několika frontách po Evropě. Na západní frontě boje probíhaly v zákopech (zákopová válka). Přes 60 milionů^[1] vojáků bylo mobilizováno od roku 1914 do roku 1918.

Válka skončila vítězstvím Dohody a kapitulací poražených Ústředních mocností. Jako konec světové války je udáván a ve světě oslavován 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11.11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk francouzského maršála Foche v Compiégne. Formálním zakončením války byly Pařížské předměstské smlouvy v roce1919.

Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Příčiny války představovaly důsledky versailleské smlouvy, která prohloubila pocit ponížení v poražených státech, zvláště v Německu, a velká hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let, jež zásadním způsobem oslabila velkou část států, čímž umožnila vzestup nacismu pod vedením Adolfa Hitlera a jiných totalitárních režimů v celé Evropě.

Obecně přijímaným datem začátku války v Evropě je 1. září 1939, kdy nacistické Německo napadlo Polsko, načež se do konfliktu vložily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu. Za první předčasný útok druhé světové války v Evropě je považován tzv. Jablunkovský incident.^[1] V Asii je za počátek války považována japonská invaze do Číny 7. července 1937. Sovětský svaz nejprve uzavřel s Německem pakt o neútočení a uvolnil tím prostor pro nacistickou vojenskou expanzi, avšak 22. června 1941 byl přepaden německým Wehrmachtem. Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly Spojencům pomoc, byly vtaženy do války 7. prosince 1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku.

Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Nejhrůznějším příkladem genocidy se stal holocaust, jemuž v důsledku zrůdné nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na „civilizované metody válčení“ se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily.

V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.